Granule o páté

Nezavírejte oči

Vážení a milí přátelé, čtenáři, příznivci i kritikové, nadšenci i skeptikové, mé nejdražší pozorné publikum,

ta soutěž, kterou včera oznámili, mě úplně pohltila. Už mám sbaleno a chci cestovat, chci na chvíli opustit svou safety zone a jako misionářka šířit víru v číslo třicet po světě. Je tolik třicítek a tolik mi jich může uniknout. Musím jet!

Přece jen mi to ale nedá, abych se nerozloučila. Na sentiment mě neužije, ale bylo super okupovat školní web a mít takové odbytiště pro vlastní moudra. Tak dobré hacknutí se mi znova jen tak nepodaří, ale co mám dělat, když mi nakonec Jazgym vlezl pod chlupy? – Je něco podmanivého na tomhle gymplu, něco, co vás vtáhne, pohltí a nepustí. A teď pro něj musím udělat zase něco jiného − vždyť třiCATiny bude mít jen jednou.

Odcházím – ale nezavírejte oči. Oči musíte mít pořád otevřené.

Vaše Pavlína

Pavlína dohlíží na cvičný poplach

Jsou i jiné požáry

Viděla jsem je dnes, jak se valí ze školy, rychle a spořádaně se šikují, spojují ruce v  kruhu a vyhlížejí oheň. Jistě ne bez ironie.

Ale jsou i jiné požáry.

Požární poplach je vždy trochu na pomezí reality a fikce. Jasně, většinou jde o cvičení a cvičení chybí pointa, takže se nelze divit, že se všude ozývá smích a lomoz. Ale jiskřička pochybnosti už je zažehnuta. Trochu se mi ježí chlupy. Co kdyby přece jen?

Ale jsou i jiné požáry.

Je jasné, že je více druhů ohňů. Některé rozžhavují budovy, oblizují zdi a roztavují lidský život. Některé nás rozpalují zevnitř, jiné nás spalují. Některé jsou jen legrační plamínky, jiné jsou vatry, věrní služebníci červené a žluté.

Ale jsou i jiné požáry. Požáry, které doutnají v tichu, ale intenzivně a trvale, o které se dá ohřát, když je kočce špatně, kterými se zahřívají kamarádi a rodiny. Nejsou vidět ani cítit, ale jde poznat, když zhasnou.

A možná budou ještě úplně jiné požáry, o kterých nevím.

Pavlína

Píseň o Ronaldovi

Mácha a Erben. Harry Potter a Voldemort. A taky Ronaldo a Messi. Nesmiřitelní rivalové, kteří bez sebe nemohou být.

Ale když jsem to všechno viděla poprvé, vůbec mi nedošlo, o co jde. Jedenáct melancholických mladíků na velké zelené louce, kteří technicky zpracovávají osud v podobě bílé věštecké koule. Komu padne do sítě?

Dneska už tomu všemu rozumím. Ve fotbale teď vytahuje drápy celý Starý kontinent, ale jednoho vítěze už máme jistého. Rychlonohý Ronaldo, Achilles naší doby, vstřelil Evropanům nejvíce branek v dějinách. Co na to jeho velký protějšek a argentinský Messiáš?

Odpoví nám – jako vždy – věda. To, jak často se o obou fotbalistech píše u nás, ukazuje na nemilosrdný souboj. Do roku 2010 dominuje Ronaldo, pak ale nastává velká éra malého Argentince. Portugalský kanonýr se však nevzdává, srovnává náskok a od roku 2015 znovu přebírá míč. Poslední léta jsou ve znamení ostrých střetů bez jasného vítěze.

A jaká že jsou nejčastější slova, která se u obou míčomágů objevují? – No přece u Ronalda Messi a u Messiho Ronaldo. Když poopravíme klasika, pak ani jeden nemůže žít, pokud nežije ten druhý…

Cesta za zmaturitou

A ještě jednou a naposledy o maturitách, když už nám dneska končí. Je tady totiž jedna věc, která mi nejde do hlavy a kterou slyším v altánku pořád – sloveso „zmaturovat“.

Dívala jsem se do svého oblíbeného nástroje a ten naprosto selhal. Je vidět, že tisk vůbec nedrží krok s dobou. Pokračovala jsem dál v usilovném pátrání a zjistila jsem důležitou věc: většina odkazů je slovensky. Že by vlivy od bratrů?

Nakonec je to všechno – jako vždycky – ještě složitější. Čeština 2.0 jako význam slovesa udává „složit maturitu s odřenýma ušima“. Původně jsem nechápala, o co si maturita může odřít uši, ale pak mi došlo, že zřejmě půjde o nějaký typ mučení. Z takových praktik jsem lidi podezírala už dlouho…

Ale zpátky k věci. Když může člověk zmaturovat, může se zkouškami nakonec i promaturovat? – A co se mu odře při tom, když si jen tak zamaturuje? – A vymaturuje si nakonec své zásluhy? – A může se do problému pořádně vmaturovat? – A je dokonce možné, aby pravidelně maturovával? – Já myslím, že v češtině je možné úplně všechno…

Maturitním předponám zdar!

Škola ze železa a betonu

Do školy vstoupil nevídaný ruch, jako když kdysi ožil svět auty, letadly a zpěvem drátů. Dnes tedy píšu a kreslím zároveň, ve stylu železobetonových básní polozapomenutého experimentátora Vasilije Kamenského. Podívejte a poslouchejte!

Střepy a dým

Okno tramvaje číslo 3 se vysypalo. Naježily se jí chlupy po celém těle. Paní ji společně s  kabelkou přitiskla k sobě. Za oknem stál Mercedes, z něhož se tyčila vyzáblá postava s dvěma nenávistnými škvírkami místo očí. Obličej měla zkřivený bolestí.

Auto stálo.

Vysmekla se své paní a proskočila oknem. Běžela ve víru střelby z pistole. Dým se mísil s blesky SS a propletencem hákového kříže. Jako by ji to všechno chtělo dohnat. Náhle si všimla, že neběží sama. Vedle ní prchal muž. Měl posmutnělé oči, špičatý nos a pevně semknuté rty. Na chvíli se na sebe podívali. Jeho ústa naznačila úsměv, ale dříve, než se mohla skutečně pousmát, muž zmizel v blízkém řeznictví.

Stala se z ní kočka na útěku; celé město dýchalo štiplavou a dusnou atmosférou. Bylo slyšet vyrážené dveře a okované boty. Pro nikoho už nebylo cesty zpátky.

Ano, takové to mohlo být 27. května 1942.

Pavlína

Dvanáct návratových vět

Na ty pořád myslete, opakujte si je v duchu a občas i nahlas. Tady je jejich seznam.

  1. Všichni lidé nejsou nepřátelé, kteří čekají na moji chybu.
  2. Kdo se bojí, musí do školy − tam se není čeho bát.
  3. Nemoc je horší než ne moc volného času.
  4. Vstávání v šest znamená, že uvidím východ slunce.
  5. Alergie pod rouškou je lepší než virus pod rouškou alergie.
  6. Když jsem zmatený já, jak moc zmatený je asi učitel?
  7. Všude kvetou a voní šeříky.
  8. Když chci něco říct, nemusím si pouštět mikrofon.
  9. Paní v  bufetu si dýško zaslouží.
  10. Žádný test není horší než ten antigenní.
  11. Nikdo neví, co přesně bude. Proč bych měl já?
  12. Ještě že mám Pavlínu!

Pevné nervy všem!

Kočka a koktýl

Koktýl

V  Čechách se říká koktejl, na Moravě – správně – koktýl. Alespoň tak by to bylo v ideálním světě, ve kterém nežijeme. Já to ale budu samozřejmě říkat korektně.

Slovo je nejasného původu, ale já sázím na kohouty v týle. A mám pro to jednoduché vysvětlení – ti, co míchají koktýly, se nemíchají do ničeho jiného. V  klidu si vychutnávají bizarní kombinace a dívají se na svět podle toho, jak jim nápoje chutnají. Je to trochu podobné tomu, když jedete v tramvaji a v uších máte puštěné své oblíbené písničky – a všechno vnímáte podle nich.

Některé kombinace jsou střelené, jiné jsou lahodné, ale všechny jsou v určitém slova smyslu neočekávané. Dalo by se udělat koktýl na každý den roku, a stejně by bylo třeba to za rok vymýšlet znovu. Třeba dnešek by šel sestavit takhle: trochu hořkosladkého návratu do škol, plátek odvahy, hodně cukru na nervy, doušek písemných maturit a ledová tříšť přijímaček.

A co dneska pijete vy?

Pavlína

CATS-ÉLYSÉES

Mají jazyk, který má spoustu hlásek navíc, ale všechny mají údajně svůj smysl, milují víno, šneky a politiku, nejdou pro ostré slovo daleko a jejich nejslavnější kočka je z Belgie.

Snad mezi ně zapadnu. Řeč je o Francouzích, kteří mi právě teď pořádají výstavu. Je to na nějaké menší ulici, někde v polích. Jak se to vyslovuje, jsem se naučila až podle téhle skvělé písničky.

Inu – mám sice výstavu, ale je to celé nějaké zvláštní. Já nevím, ale nikdy jsem neviděla kočku, která by chodila po předních a měla na sobě nátělník. My se nenecháváme spoutat konvenční morálkou a neseme se většinou tak, jak nás ArchiCAT stvořil. Jsme na své přednosti hrdé.

A pak ten nakvašený výraz a šilhající očka! – A to už ani nemluvím o tom, že ta jejich kočka vypadá spíš jako přerostlý kocour. Zkrátka a dobře – zase je to lidské, příliš lidské a kočičí duše, ta skutečná, strádá.

Ale co mi přijde jako úplný vrchol, je to, že by ta jejich kočka měla komentovat všechno to, co vidí kolem sebe. To přece správná kočka vůbec nedělá…

Pavlína

Tečka, čárka a kroužek

Chybělo málo a Granule by vůbec nebyly. Nebo by možná někdo řekl, že málo chybělo. Otázkou je, co je pro vás tečka, čárka a kroužek.

Už jsem nechala rozběhnout drápy po klávesnici svého CATputeru a chrlila další stylistický výlev plný nepřiměřených kočičích emocí. Tentokrát ovšem pocity nebrzdilo nic, dokonce ani interpunkce. Kočkuju se s tlačítky a ono nic. Vypověděla mi službu tři – čárka, tečka a kroužek.

V  pořádku, jsem Pavlína, žiju na dvorku jazykového gymplu – poradím si. Vymyslela jsem si, že tam, kde je čárka, napíšu „x“. To je bezpečné, v češtině si navíc moc „x“ neužijete. Od toho systému jsem upustila ve chvíli, kdy jsem pochopila, jak bude vypadat přepis „cítil(a) se,“.

Druhý pokus. Nahradila jsem tečku dvojtečkou. Super nápad, kdyby nebyla tečka a dvojtečka na jednom nefunkčním tlačítku.

A konečně ten kroužek. To mi přišlo nejjednodušší – vůbec nebudu používat druhý pád množného čísla mužského rodu! – Tak jsem chtěla napsat, že se úplně v pohodě obejdu bez všech těch pánů, mužů, učitelů a žáků – a ono to ten prevít genitiv vycítil a nenechal se zrušit.

Byla jsem rezignovaná – vůbec jsem nechápala, jak může být tak malá ztráta citelná. Pak jsem nad tím ale začala přemýšlet jinak, a dokonce jsem pocítila trochu i radost, doslova škodolibou vůči sobě. Písmena, čárky, tečky, středníky – nic z toho nejde nahradit, všechno je důležité. A když to zmizí, třeba jako u Georgese Pereca, nevěstí to většinou nic dobrého.

Koupila jsem si novou klávesnici.

Pavlína

Den ze mě

Vědecky jsem zjistila, že se jí říká matička a živitelka, že je naše a panenská, že ji nejvíce řeší muži do 35 let a že v  Česku se o ní nejčastěji mluví v Jeseníkách. Ne, nejsem to bohužel já.

Přemýšlela jsem, co to znamená, že má dneska Země svůj den. Pro svou vlastní potřebu jsem to pracovně pojala jako její narozeniny. Představuju si tu chvíli, když se o půlnoci 22. dubna roku 4 539 997 979 před naším letopočtem stalo něco, co tu půlnoc pro nás stvořilo. Ale to ještě vůbec nebylo vyhráno – na mladou Zemi se útočilo ze všech stran, musela si své postavení vybojovat. A konečně se po několika stovkách kočičích generací – já si to takto přepočítávám – spustil první déšť.

Tak se mi zdá, že celé dějiny Země jsou vlastně dějinami jednoho velkého uklidňování. Protože se o tom však vždycky musím přesvědčit, občas si jen tak pro radost zaryju drápky do hlíny a chvilku si s ní hraju. Její měkkost mě uklidňuje − dokud mě nenaštve, že jsem zase celá špinavá. Ale co kdy vzniklo čistě čistě? −

Takže já slavím den Země i jako den země.

Vladimír Holub – Kocour Ovidius

Smrtící svačiny profesora cyklistů

Je to terapeutické, nic to nestojí a kočkám se u toho nádherně přede. Mluvím o dadaistické poezii. Za chvíli mě čeká kočkování, tak se ze mě pomalu stává psychoCAT. Nic vás ale nezklidní tak, jako když vezmete noviny, rozstříháte titulky, vyberete slovíčka a dáte je náhodně do veršů. A víte, co je na tom nejděsivější? – Že to vlastně všechno dává smysl!

Posuďte sami:

Svačiny smrtící při předjíždění dvakrát
za fotky pozitivních budou promile
profesor cyklistů denně řidiči
nasaďme případů vysvětluje nasadil
zbytečné
nabízeli neprodal o pauze

Když svačiny předjíždějí, je to peklo, za fotky pozitivních určitě někomu něco kápne a tajemný profesor cyklistů si na nás všechny brousí tesáky. Důležité ale je, že to nakonec o pauze neprodal!

Nu, už abych to kočkování měla za sebou…

Domeček s altánem

Ještě jeden Pablo

Dneska to bude náročné, a to i na moje poměry. Ale musím do toho říznout. 8. dubna zemřel Pablo Picasso.

Dívala jsem se na jeho obrazy z různých stran – přesně tak, jak si to přál a jak je maloval. Viděla jsem čtverce, trojúhelníky, kruhy, obdélníky. Rozhlížela jsem se po gymplu a nedávalo mi to smysl – takhle to přece nevypadá. Jako by někdo vzal altán, rozložil ho na desky a ty sbil porůznu k sobě. Ale když jsem si našla tento obraz, všechno mi najednou do sebe začalo zapadat. Doslova.

Ano, takové jsme my. A je úplně jedno, jestli jsme bílé, černé nebo pruhované – vždy jsme nahnědlé a temné, vždy dominujeme scéně a vždy máme na něco zálusk. Ten obraz je oslava kočky, to mi bylo jasné – a přitom neznám kočku, která by byla tak hranatá a která by měla tak dlouhé bílé drápy. Ale v představách je máme ještě o mnoho delší.

Pak jsem se zase skočila podívat zpátky na ty čtverce a trojúhelníky. Taková snaha po pravidelnosti! – Tak moc se Pablo snažil, aby mu jeho svět zapadl do nehybného vesmíru geometrických tvarů. Jako jeho kočka i jeho Dívka s mandolínou, Básník nebo Housle jsou nádhernými sny, ale sny mají tu nevýhodu, že musíte mít pořád další. A tak trávil Pablo celý život – jak sám říkal – tím, že se učil nové a odnaučoval staré.

Zkouším to stejně.

Pavlína

Zelený čtvrtek

Dnes se snaží být zelené snad úplně všechno. Ale jedna věc je zelená už dlouho.

Celý tenhle Zelený čtvrtek mě přinutil pátrat velmi, velmi hluboko. Vím asi, jak to chodí, žiju na gymplu, kde se tohle všechno bere jako základ. Ježíš zemřel, protože chtěl, aby se lidem odpustily jejich průšvihy. To je super, ale mně to nestačilo. Člověk nežije jen svou smrtí, žije i svým životem, ten je velmi podstatný. A navíc: co udělal Ježíš pro kočky? –

Zní to neuvěřitelně, ale po milionech kliků jsem to našla. A je to autentické, takže to tady dám celé.

Ježíš vstoupil do vesnice a spatřil mladou kočku, o kterou se nikdo nestaral a která měla hlad. Zvíře si mu naříkalo a on je vzal, zahalil je do svého oděvu, nakrmil, napojil a kočka mu poděkovala. Pak ji svěřil jedné ze svých učednic, Laurencii, a ta o ni pečovala. A někteří pravili: „Hle, jak se ten člověk stará o všechny bytosti. Jsou to snad jeho sestry a bratři, že je tak miluje?“ A Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám, tato stvoření jsou vašimi druhy v domě mého Otce. Ano, jsou to vaši bratři a sestry, mají stejnou duši u Boha. Kdokoli pečuje o nejmenšího z nich, dá mu najíst a napít, mně tak činí. Ten, kdo mu odepře pomoc v nouzi, kdo jej nebrání, je-li mu ubližováno, ubližuje mně. A podle toho, jak jim budete činit v tomto životě, bude učiněno vám v životě příštím.“

Podle mě je to boží, ale nechávám to na Vás. Každopádně: hlavně bacha na Iškariotského!

Pavlína

Nevyskloňovatelná vakcína

Asi mi už to, že jsem se chopila webovek jazykového gymplu, definitivně nahryzalo mozek. Jak něco vidím, musím to hned pojmenovat. Jedině tak, říkám si, to skutečně poznám a začne mi to dávat smysl. Nebo se toho třeba přestanu bát.

To mě přivedlo k vakcínám. Vím, že už jsem v tomto směru pokus o Granule učinila, ale teď mi půjde o něco jiného. O jména. Už jste přemýšleli o AstřeZenece (je to správně?), BioNTech/FosunPharma/Pfizeru (bolí mě čelist), Novavaxu (kousla jsem se do rtu), nebo snad o Janssen Pharmaceutica (J & J)/BIDMCu (učím se programovat)? – Kdyby měla čeština COVID-19, asi by zvolila Sinovac nebo Covaxin, protože jinak by byla v pořádně prekérní situaci. Jak se nechat očkovat nevyskloňovatelnou vakcínou?

Jasně, jsou to prkotiny, namítnete. Ale jméno dělá hodně, takže jsem se rozhodla přispět svou troškou do misky. A dám Vám vybrat – co říkáte na viromor, protivir, viromlat, virostop, kontravir, viroplach, nevir, virolap, virovník? – Jen si to řekněte: už mám druhou dávku viromoru, dostala jsem virolap a cítím se lépe, za pár dní půjdu na virovník. A najednou je z příšerné choroby s děsivým názvem vikingský válečník, jedovatá bylina nebo nepříjemný hmyz. A proti tomu už se dá bojovat.

Takže poselství: dávejme nemocem taková jména, která umíme porazit!

Naše ulice

Jak jsme se z toho vysekali

Já se jednou vydám mimo své kočkoviště a najednou je všechno jinak. Vyjdu si takhle před barák − a všude samé světlo.

A mi to samozřejmě začne šrotovat v hlavě. Kolikrát jsem byla před naším gymplem, bych mohla spočítat na drápcích jedné packy. Mohla jsem zajít ty stromy a keře omrknout, našpicovat uši a poslouchat jejich listy, přečíst si Ferlinghettiho na popeláku. Dalo by se říct, že je teď na ty verše lépe vidět a vůbec všechno se prosvětlilo. Nic už není ve stínu.

Jsme tedy zase u té staré hádky: vyhraje světlo, nebo tma? − Vykácely se stromy, vyhrálo světlo a ze tmy jsme se vysekali. S tím světlem přijdou nová naděje, rekočkonstrukce (tak nějak to znělo) a na to staré už si skoro nikdo nevzpomene. V takové chvíli, když mi někdo řekne, že už se nevzpomíná, tak já začnu. Vidím před sebou staré rozpukané chodníky, prasklou omítku na zdech domů, ještě nevyměněná okna. Jeden holt nemá nikdy dost velkou radost na to, aby nebyl zároveň i trochu skleslý. Nesmím se v tom ale utápět. Kočky přece vodu nesnášejí.

Takže mě závěrem napadá otázka: není světlo jenom jiným druhem tmy?

Kdo se bojí Meghan Markle(ové)?

Já tedy rozhodně ne. Ale vezmu to vědecky a budu se držet v pozadí. To je u mě neobvyklé, ale jak jste si určitě všimli, rostu s každými novými Granulemi.

Zadala jsem jméno „Meghan“ do téhle super mašiny a koukala, co se bude dít. Tak to vypadá, že Sussexka internetem hodně cloumá. Skoro 5 000 výskytů! – Hlavně mě zajímá, kdo o ní jak mluví. Tak jsem se podívala na kočkolace (nebo tak nějak), ale pořád mi to vrtá hlavou. Půjdu postupně.

1. „Meghan Markle“ je častější než „Meghan Markleová“. Že by působilo magické spojení s dalším slavným M. M. – Marilyn Monroe?

2. „Meghan“ a „Kate“ tvoří skoro stejně nerozlučný pár jako Meghan s Harrym. Royal catfight, co myslíte?

3. Další věrný průvodce „Meghan“ je číslovka „39“. Ageismus bulváru?

4. Klasické činnosti, které se k „Meghan“ váží, jsou „natočit“, „pohoršit“ a „rozplakat“. Ale kdo, koho, kde a jak?

5. A co mi vůbec nedopaluje, je ta opera, ve které Meghan zpívala. Našla jsem si, že se jmenuje Winfrey, ale o čem to asi mohlo být?

A pak že věda dává odpovědi! —

Sonet ze zastaveného času

Pavlína

Vzpomínám, když před pár lety
básníci se hned po ránu
sešli v davech u altánu,
aby vázaně své věty

předali školnímu klanu.
Všichni hltali ty světy,
které rostly jako květy,
opustivše čtenou stranu.

Letos aspoň čtrnáct řádků
věnuje oprsklá kočka
starým časům na památku;

zatím bude slova lovit
a na CATalogu počká,
až básním ustoupí COVID! —

Brigita, Jarmila a Popelka

Vždycky jsem se chtěla proslavit tím, že něco bude nosit moje jméno. Třeba Pavlínin zákon (čím více granulí, tím lepší kočka / škola / web), fyzikální jednotka pavlína (počet sarkastických poznámek za minutu) nebo myšlenkový směr pavlínismus (všechny kočky jsou si rovny, a některé jsou si dokonce rovnější). A zatím nic.

Pak jsem ale přišla na něco lepšího. Je super, když se po vás něco jmenuje, ale ještě lepší je něco pojmenovat. Teď jsou v módě jména mutantů. Původně jsem si myslela, že to nějak souvisí s maturanty, ale pak jsem to rozlouskla. Tentokrát bez pomoci kámošek − je přece tvrdý catdown, takže s kočkovinami je načas utrum.

Zároveň jsem zjistila, že Brigitu už mi ukradli. Takže jsem se rozhodla to trumfnout a přímo před nosem jim vymyslet JARmilu. Přece není fér, aby měli Britové proti Jihoafričanům nějaké výhody. O prosazení názvu se hodlám osobně zasadit u tajné organizace Kdo (tentokrát jsem si to přeložila sama, překladačům už nevěřím).

A ještě si vezmu do spárů jednu dámu. Tady se přikláním ke jménu Popelka. Došla jsem k němu složitou myšlenkovou úvahou, která hodně vypovídá o mé genialitě. Když si přečtete něco o etymologii v tomhle článku, tak máte taky šanci na to přijít.

Prostě a jednoduše: já ten virus tak pojmenuju, že to ještě neviděl!

Pavlína

Udělat si volno na práci

Já vím, že provokuju. To už ale patří k mojí práci.

A právě práce mě dneska zajímá. Začala jsem totiž číst maturitní četbu, protože je akorát čas a chci držet basu s našimi nebohými studenty. Teď se zrovna prokousávám nějakými rourami. Je to strašné drama a napsal ho takový ten malý ptáček, co nosí děti. Stáhla jsem si to na téhle super stránce, kde je četby mraky.

Ta knížka se mi nejdřív líbila, protože je o tom, jak si lidi šetří práci. Ty roury totiž v tom příběhu vyrábějí roboti. Já jsem si říkala, jak by bylo skvělé mít nějakého kočkobota, že by za mě dělal úplně všechno, co nerada dělám. A tehdy jsem se lekla. Vždyť já vlastně skoro nic nedělám!

A to byl teprve počátek depky. Pak totiž ti roboti začali lidi mordovat. Nevím ještě přesně, jak to skončí, ale dostala jsem z toho takový strach, že jsem si řekla, že budu chvíli pracovat. I když jsou prázdniny. Tak jsem se pochlapila (vlastně pokocouřila) a prohnala pár myší. Žádnou jsem sice nechytla, ale někde jinde jsem zase četla, že o to vůbec nejde. Že ty nejhezčí věci v životě můžou být ty, které nedávají úplně smysl.

Můj závěr je tedy jasný − udělejte si volno na práci dřív, než vám ji někdo ukradne!

Pavlína

Jazyky – vědecká pravda

Řekla jsem si, že když už na naši školu lákáme puberťáky na jazyky, zjistím něco o tom, jak vlastně lidi ty řeči vidí. Objevila jsem totiž supertajný nástroj zvaný ČNK, pomocí něhož jsem se doklikala k vědecky podloženým výsledkům. Tady jsou:

angličtina – výborná, bídná, vládnoucí, vytříbená a začátečnická;

francouzština – romantická, elegantní a sexy;

němčina – řízná a rázná;

španělština – temperamentní;

latina – houbařská, myslivecká, medicínská a kriminálnická.

Pravda je ale někdy nepochopitelná. Přinejmenším pro mě.

U angličtiny to ještě jde. Je jasné, že umět ji už dneska znamená umět ji skvěle. U koček je to stejné: můžete chytat myši dobře, ale Vrchní myšilov je jenom jeden.

S francouzštinou je to horší. To poslední slovo je oříšek. To bude asi tím, že se francouzštináři prostě občas seknou a dál to nejde. Takový sek je pak zjevně sexy. A u němčiny jsem už úplně zmatená, protože nechápu, jak souvisí s řízkem nebo jádrem. Tak možná něco s vídeňskou kuchyní nebo nukleární energií.

Na druhou stranu u španělštiny to chápu. Španělští malíři jsou borci, takže je jasné, že tempery používají dost. Jak je ta čeština krásná, že v ní všechno dává smysl!

Ale co mě úplně uchvátilo, je latina. Tou snad mluví úplně všichni, i ti, kteří už na to mají dost času. Je super, že se u nás učí aspoň jako seminář.

Sečteno a podtrženo: každý jazyk má své záhady a všechny stojí za to odhalit!

Pavlína

Generace CO, VIĎ?

Původně jsem chtěla použít jednodušší „generace C“, ale zjistila jsem, že to už je zabrané. Pak mi ale přišlo, že i generace Co je docela výstižné. Mám totiž pocit, že otázka s „co“ je teď velmi aktuální. Pořád se ptáme: Co bude dál? – Co se vyhlásí? – Co mám mít hotovo za dvacet minut, kdy začíná hodina? –

Abychom to všichni zvládali trochu líp, napsala jsem na web krátký text s důležitým linkem. Tam vám třeba řeknou, že Pomodoro není italský svůdník ze 17. století a že není nutné být pořád vysmátý od ucha k uchu. K tomu jsem si i já nachystala pár rad, které jsou samozřejmě ty nejlepší. Takže:

1. Objednejte si občas jídlo. Já osobně doporučuju DámeMlíko.cz, ale nechci dělat reklamu.

2. Udělejte si skypepárty. Ale pořádně: nachystejte si tapas, nalijte si (ne)alko, pusťte si songy, vyfikněte se do gala. To jsou pak nejlepší screenshoty na storíčka!

3. Zkuste apky, kde si pokecáte s novými lidmi. Žhavou novinkou je Clubhouse, ale musí vás tam pozvat. Tak buďte hodní a dělejte si kamarády!

4. Jděte ven. Nemusíte zrovna na hory, ať vám nerupnou nervy, prostě stačí jít do třebovického parku nebo na lavičku před barák. Venku už to i voní jarem!

Takže tím se řiďte a máte vyhráno. To je co, viď?

A proč? – Bo žena!

Nejprve jsem ji našla na zemi. Měla takové smutné oči, ale velkou cenu. Pak někdo přiběhl a viditelně se mu ulevilo, že ji našel. Není divu. Pět set korun není málo.

Jde o Boženu, která vůbec nebyla němá. Ani Němcova.

Já jsem si zase musela něco zjistit, nicméně už jsem si to ujasnila. Podle toho, co jsem vykoukala, je to teď docela velké téma. Já jsem na ně už odborník, protože jsem si udělala kvíz. Pochopila jsem tohle: je to jeden z mála lidí, kteří se čtou ještě více než můj blog. A ta divokost? − Lidi moc řeší to, co je u koček úplně normální. My to tak máme zakotvené, že chceme víc. Procházet se po střeše, patřit mezi smetánku, laškovat s nejchytřejšími kocoury a psát. Třeba o holce, která vlastně úplně holka není, nebo o jedné, která je prostě jiná.

A přišlo mi fajn napsat Granule o Boženě právě teď. Za týden se narodí (4. února 1820), před týdnem umřela (21. ledna 1862). Tak mi to přišlo, jako by žila, jako bych se s ní bavila osobně a mohla se jí zeptat na tu otázku, která mi vrtá hlavou: „Jsi spíše žena, nebo divoká kočka?“

A co myslíte vy?

Pavlína

Bajka o vaku, jehle, krávě a jedu

Je to celé strašně složité.

Nejdříve se mluvilo o tom, že budou dělat vaky. I to už jsem si musela najít ve slovníku. Prý to jsou pytle. Tak dobře, ale nebudu přece kupovat zajíce v pytli. Do té VAKcíny půjdu, až si ji pořádně proškrábnu.

Pak to začalo být ještě horší. Nejdříve pytle, pak očka. Zase další pasti. Takže to očkování nedám. A nakonec přišlo to nejhorší. Jehly. Budou tam jehly. To mi řekly kamarádky, které se potulují kolem nemocnice. Tak to nikdy.

A potom mi to někdo vysvětlil. Že prý to není o pytlích, ale o kravách. To jsem taky nechápala, a tak jsem si to našla.To je vůbec celé zvláštní. Vezmete si trochu jedu a pak jste najednou OK. Představuju si to tak, jako když se bavíte s jedovatými lidmi. Třeba s trolly a hatery. A nevzdáváte to, ačkoliv Vás drásají. To přece umí lidi i kočky.

A jednoho dne zjistíte, že vás ten jejich jed posiluje. Slyšela jsem dokonce o králi, který si dával trochu jedu každý den. A jak to dotáhl daleko!

Takže otázka dne: vykoření se velké zlo malým? – Co myslíte?

Trochu CATematiky

Když jsem se dneska toulala po škole, přemýšlela jsem o tom, kde se naši lidi toulají po škole. Abyste tomu rozuměli, u nás jsem věčná jenom já. Všichni ostatní tady jednou skončí a jdou zase o barák dál. To mají vlastně lidi s kočkami podobné.

Tak jsem poslouchala různé lidi a škrábala si čísla do svého CATbletu. Já už teď totiž všechno chápu. Procenta jsou vlastně granule. Když je jich třeba deset, znamená to, že se něco týká deseti granulí ze sta. A abych z toho teda nedělala kočkopsa, budu o těch procentech mluvit jako o granulích. Třeba dvacet devět granulí místních gympláků šlo předloni zkoumat přírodu, prachy nebo techniku. A to ještě umí perfektně anglicky!

A celkově máme těch borců mnohem víc, než jsem si myslela. Devět granulí šlo léčit lidi, osm granulí je šlo vysekávat z problémů. Takovým granulím se říká právníci, protože nikdy nejsou leví. Dvanáct granulí bude jednou učit mláďata, a tři granule dokonce odfrčely někam za hranice, aby šířily můj věhlas dál. No jo, jeden nemá na IG nikdy dost followerů, že…

A pak je tady dvacet granulí, co budou zkoumat lidi a psát o nich. To je mi strašně sympatické. Když se budou hodně snažit, můžou mít jednou zrovna tak super blog jako já. A ještě za to třeba kasírovat!

A konečně ta hlavní otázka: jaké granule budete jednou vy?

Co si přece předsevezmu

Já vím, je to divné sloveso, a dokonce jsem slyšela, že má jenom minulý čas. Jo, lidi pořád mluví o tom, co si předsevzali a co jim pak nevyšlo. Jenže tak to dělají lidi. Kočky to mají úplně jinak.

A taky vím, že už toho Kocourkova kolem předsevzetí máte dost, ale já to risknu a něco si přece předsevezmu. Možná to nebude klasické předsevzetí, ale zkusím si jen tak pro sebe napsat, co budu dělat jinak. Nebo co dělat nebudu. Takže:

1. Budu používat zdravý rozum.

2. Nebudu chytat myši na pozemku školy a nosit je do ředitelny. Budu tam nosit jen myši z cizích pozemků.

3. Když mě něco bude zajímat, budu poslouchat více lidí, jak o tom mluví. Obecně budu víc poslouchat než nespokojeně vrnět.

4. Když budu v depce, nebudu zalézat do křoví za Pavlovou bustou. Nejsem přece sketa!

5. A hlavně si nebudu vybírat jednoduchou cestu jenom proto, že je jednoduchá. Protože i jeden učitel (ale ten nebyl z Jazgymu) říkal, že si budeme muset vybrat mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné. A když si člověk (ale i kočka) vybírá třeba školu, má na to myslet.

Tak na to myslete i vy a zase za týden!

Pár důvodů, proč byl tenhle rok lit!

Pavlína

Když už teda nemůžeme ven, pozvu dneska pár kámošek na altánparty. Asi si budou stěžovat, jak je fousky škrábou pod rouškou, jak nemůžou pít mléko z kelímků přímo na ulici nebo jak nesmí chodit na noční lov. No jo, ale oni neví, že já jim to zatrhnu drápem. Na mojí party se bude mňoukat jenom o tom, co bylo super!

Něco jsem slyšela i přímo od těch jazykočkovědců tady. Prý k nimi chce jít pořád více lidí. To je jasné. Jsem tady přece já!

Pak měli nějaké zářezy v soutěžích. Prý mají nejlepší Sočku v kraji. Já jsem si myslela, že mají nejlepší kočku, ale pochopila jsem, že to znamená, že mají nejlepší mladé vědátory. Ale kočku mají taky top, o tom žádná.

Taky jsem něco vyčichala ze vzduchu. Jo, všichni tady teď žhaví dráty, i učitelští kocouři. Prostě je nezastaví ani nějaký ten rys kočkovid, ale jsou pořád online. To jsem si tajně našla ve slovníku a znamená to, že jsou pořád ve střehu. Jako kočky!

Jo, a pak taky spustili nový web. Docela ujde, ale teď bude ještě lepší, když mu šéfuju. Takže pac a pusu a za týden zase u Granulí o páté!